Norimberský tribunál usvědčoval nejen hlavní válečné zločince, ale odsoudil i antisemitského publicistu a vydavatele Juliuse Streichera. Zatímco šéf německé nacistické propagandy Josef Goebbels se poslal do pekla osobně, výstřelem z pistole, Julius Streicher skončil na oprátce rozhodnutím soudu v Norimberku. Byl to precedentní rozsudek, neboť stvrdil, že mezi slovy, která nabádají k nenávistnému jednání a mezi zločiny nacistických fanatiků, je přímá souvislost. Od vyburcování veřejné nenávisti vůči skupině lidí, národu či rase je jenom krůček k jejich šikaně a bojkotu. Poslední fází je genocida.
V nacistickém koncentračním a vyhlazovacím táboře v Osvětimi bylo zavražděno více než milion sto tisíc lidí. Především Židů a Cikánů, ale i válečných zajatců a politických oponentů. Tábor osvobodila 27. ledna 1945 Koněvova Rudá armáda při tažení na Berlín. Letos se pietního obřadu v Osvětimi v den osmdesátého výročí jejího osvobození účastnily desítky státníků včetně britského krále Karla III., francouzského prezidenta Macrona, německého kancléře Olafa Scholze, českého státního prezidenta Petra Pavla a dalších. Mezi váženými hosty seděl i Volodymyr Zelenskij. Ale přítomnost zástupců Ruské federace nebyla umožněna.
Z vaší reakce slyším, že nejsem sama, komu tento způsob piety připadá nespravedlivý, neboť popírá historickou pravdu. Česká mainstreamová média se ale diskriminaci nedivila, protože kdo by se dnes, osmdesát let po válce zastával Ruska? Vždyť je to agresor! zaznívá ze zpravodajství veřejnoprávních médií a z debat pozvaných hostů. Jen nepatrné čestné výjimky se v dnešní době všeobecné ztráty paměti pokoušejí připomínat příčiny konfliktu na Ukrajině. Připomínají zrežírované střílení na Majdanu, upálení civilistů v Oděse, zabíjení ruské entity na Donbase a další zločiny mnohdy spáchané pod falešnou vlajkou. Tito stateční debatéři jsou ale okamžitě v přímém přenosu okřikováni a uráženi. A tak si občan loví informace o stavu světa na sítích a z alternativních zdrojů. Jako správný rybář se o své úlovky pak dělí s přáteli. Svobodné šíření informací je sice ústavou zaručeno, ale o tom, zda šiřitel zůstane na svobodě, rozhodují osoby činné v trestním řízení. A veřejnoprávní televize o „trestné činnosti“ dezinformátorů s potěšením referuje. Rozdíl mezi informací a dezinformací nám pěkně objasnil europoslanec Zdechovský. Pravil, že dezinformace je opak cílené informace. Smršť cílených informací vytvořila z Ruska agresora, zato videa z vyšetřování RB OSN tzv. masakru v Buči doplněná svědeckou výpovědí francouzského novináře o vykládání mrtvých civilistů z ukrajinských náklaďáků, taková a obdobná dokumentární videa na obrazovce české televize neuvidíme ani po 22 hodině. Občan koncesionář nesmí ani před usnutím zapochybovat, kdo je nejnebezpečnější nepřítel. Výchova ke „správnému“ pohledu na svět začíná už hrou ve školce. Kdo neskáče, je Rus.
Nejde jen o ukrajinskou velkou lež. Těch cílených lží o stavu světa je mnohem víc. Provázejí nás na každém kroku. Moji kolegové už tady o nich podrobně hovořili. V Čechách pravda pokaždé vítězí jen nakrátko. V těch dlouhých údobích, kdy je bezpečnější pochodovat v davu, pod praporcem LŽI, mnozí ztrácejí naději, že jednou bude líp. Jiní se chtějí mít líp hned a za každou cenu. A místo ŽIVOTA si zbaběle zvolí LŽIVOT.
Důstojnost člověka je formovaná jeho vztahem k sobě samému. Do vlastního svědomí má člověk vstupovat bez klepání. Mnohé z nás tak rodiče vychovali. Anebo prarodiče, kteří ještě prožili válku. Tu válku, která měla být poslední. Jejich příběhy plné hrůz se nám vtiskly do paměti. Pořád je nosíme v sobě. Jako závazek, že PŘÍŠTĚ UŽ NIKDY! A tak nás žádná válečnická propaganda nemůže oklamat. I kdyby ji režimem dotovaní umělci zveršovali v jambech. Zůstáváme na straně pravdy a mír.
Odkaz na videozáznam z celé demonstrace v komentáři na mém fc