V měsíci květnu jsme si připomněli 80. výročí konce druhé světové války. Ve volebním roce se toto jubileum stalo symbolem rozdělené společnosti. Oslavy vítězství pochopitelně oslavovaly především hrdinství sovětských vojáků a připomínaly jejich četné oběti. Proti těm, kteří na tyto vojáky zavzpomínali s úctou, se ostře vymezili současní rusofobové. A to nejen ti celoživotní, ale povětšinou hlavně ti novodobí, kteří si svoji nenávist vypěstovali v posledních třech letech na základě kvalitní mainstreamové masáže. V hlavních médiích se po květnových oslavách objevily komentáře, které organizátory oslav označily za přívržence Putinova režimu a naznačily, že se jedná o ruské agenty.
Ještě v žádném roce nebyly oslavy konce druhé světové války tak vypjaté, a tak politicky zneužívané, jako nyní. U většiny lidí vítězila ideologie nad rozumem i historickými fakty. Ukazuje nám to, že jsme v litém boji nejen o další vládu, ale zejména o budoucí režim, ve kterém budeme žít. V tomto boji hrají klíčovou roli vztahy k Rusku a potažmo celému globálnímu jihu. Jde o nové nastavení zahraniční politiky, o vstup do nové politické éry.
Otázkou je, co v tomto boji můžeme očekávat od současného režimu, který bude usilovat o své přežití. Od režimu, který reprezentuje nepřátelství vůči globálnímu jihu, bruselskou centralizaci, odliv národních pravomocí, válečné štváčství, podporu zbrojařského průmyslu, ale také napojení na část amerického hlubokého státu ovládaného neokonzervativci či na londýnské finanční skupiny. Nic dobrého čekat nemůžeme. Je pravděpodobné, že se boj vůči opozici bude stupňovat. Zákeřnosti budou narůstat úměrně s tím, jak porostou volební preference. A také podle toho, jaký typ změny může ta která strana přinést.
Víme, že ne každá opoziční politická strana je stejná. Na některých otázkách se opozice shodne, na jiných se rozchází. Některá hnutí jsou radikálnější, jiná umírněnější. Zatímco Stačilo! ohrožuje současný režim svým programem nejvíce, s SPD, PRO a Trikoloru se ohrožení snižuje a ostře klesá u ANO a Motoristů. Zatímco pro Stačilo! je samozřejmá kontrola zahraničních neziskovek, pro jiné politické strany je jejich regulace extrémismem. Současný režim si tyto rozdíly uvědomuje a podle toho jedná.
Současný režim podporuje politiku závislosti. Ekonomické, potravinové, energetické, bezpečností i politické. Jakákoli politická strana, která závislost zpochybňuje a hovoří o nezávislosti a soběstačnosti, je nepřítelem. Politické strany, které hovoří o rozpadu Evropské unie, nebo o vystoupení z NATO či Světové zdravotnické organizace, jsou úhlavním nepřítelem.
Politici současného režimu jsou podřízeni mocenským centrům. Těm evropským v Bruselu a Berlíně, těm velkým západním ve Washingtonu či Londýně. Podléhají jejich systému řízení a zejména hierarchii. Musí v naší zemi udržovat protiruskou náladu a pěstovat válku. Musí vytvářet dojem, že válka je v plném proudu a nikdo ji nechce zastavit. Proč? Jakmile válka na Ukrajině skončí, postavení Západu bude slabší a čeká ho vnitřní krize. Vztahy mezi státy se na několik dalších desetiletí, možná staletí, změní. Budou více rovnoprávné a ti, kteří se dmuli příliš velkou pýchou, budou nuceni k pokoře.
První vlaštovkou, která ohlašuje vzdor současného režimu a která by nás měla znepokojovat, bylo přijetí korespondenční volby pro zahraniční voliče. Na jejich hlasy totiž vládní koalice sází. Zde si buduje možný prostor pro manipulaci s výsledky voleb. Zde doufá, že zvrátí svoji prohru. Situace může být však daleko horší. Když se podíváme za naše hranice, zjistíme proč.
Rumunsko, Francie a Německo. Všechny tyto státy vygenerovaly politické síly, které mohly stočit kormidlo k podstatným změnám. Politiku chtěly obrátit k národním zájmům svých států. V Rumunsku to byl kandidát na prezidenta Călin Georgescu, ve Francii kandidátka na prezidentku a členka Národního shromáždění Marine Le Penová, v Německu Alternativa pro Německo (Afd).
V Rumunsku se tamní probruselské struktury odhodlaly k nejodvážnějšímu protidemokratickému kousku. Călin Georgescu vyhrál první kolo prezidentských voleb a ústavní soud tyto volby zrušil. A to na základě smyšlené zprávy bezpečnostních složek o ovlivňování volební kampaně Ruskem. Zprávy se ukázaly jako neopodstatněné, nicméně ideologický oponent byl odstraněn. Jeho definitivní konec přineslo obvinění z korupce, které mu zabránilo kandidovat v nových volbách. A zklamáním pro rumunské vlastence se stal i výsledek nových prezidentských voleb. Kandidát George Simion, který ideově navázal na Georgesca a který byl favoritem prvního kola, se nakonec prezidentem nestal. Stal se jím proevropský primátor Bukurešti Nicušor Dan, jenž podporuje členství země v NATO a Evropské unii. Rumunští centralisté porazili národovce. Pomohli jim lži, smyšlenky zpravodajských služeb a justice. S demokracií nemají tyto volby nic společného.
Nepohodlné kandidátky na prezidentku se zbavili i ve Francii. Marine Le Pen, která disponuje 30% preferencí, odsoudili v kauze poslaneckých asistentů, kteří pro svoji europoslankyni konali i práce nesouvisející s Evropským parlamentem. Francouzská justice se sice nevydala nezákonnou cestou jako Rumuni, ale překvapila tvrdostí rozsudku. Odsoudila Marine Le Pen na čtyři roky, z toho dva roky nepodmíněně formou elektronického náramku a okamžitým zákazem kandidovat do veřejné funkce na dobu pěti let. Ve Francii jsou běžné nižší tresty za násilné činy. V případě Marine Le Pen jde zjevně o znemožnění kandidatury na prezidentku v roce 2027. Odvolací soud, na který se obrátila, oznámil, že se bude věcí zabývat až v létě roku 2026. Marine Le Pen nebude mít reálně možnost vést řádnou politickou kampaň.
V Německu si pro jistotu chystají půdu pro zrušení celé politické strany. Spolkový úřad pro ochranu ústavy, který plní roli německé civilní kontrarozvědky, oficiálně označil Alternativu pro Německo (AfD) za politickou stranu s prokazatelně pravicově extremistickými snahami. Úřad toto hodnocení odůvodnil tím, že se potvrdilo podezření, že strana činí kroky namířené proti svobodnému a demokratickému uspořádání země. AfD, kterou dosud kontrarozvědka vedla jako podezřelou z krajně pravicových aktivit, se po únorových předčasných volbách stala ve Spolkovém sněmu druhou největší politickou silou. Začala ohrožovat současný politický režim centralistického progresivistického západu a přišla odezva.
Vidíme zde jasný vzorec. Současný režim brání svoji existenci vůči politickým silám, které by mohli narušit systém fungování západního světa. Takové síly označí za nebezpečné pro demokracii a v rámci více či méně zákonného postupu je odstaví od možnosti ucházet se o hlasy voličů. Takové síly vyřadí z politického klání o společenskou podporu. Takové síly jako by přestaly existovat.
Západní demokracie se dostala do pasti. V té pasti jsme i my v České republice. Nenechejme se uchlácholit představou, že nám se nic takového, jako v Rumunsku, Francii či Německu, nemůže stát. Stát se to může a my musíme být na takový scénář připraveni. Náskok má dnes ten, kdo si přiznal, že západní demokracie selhala a tíhne k totalitě. Jen takoví lidé mohou zřídit nápravu. Letošní volby budou velkým testem české demokracie.