Jaká je strategie levicových stran pro nynější volby krajské a hlavně ty napřesrok, sněmovní? Koalice STAČILO! na sebe nabaluje další síly, Šmardova SOCDEM si libuje ve svém zániku.
Víte, jaký je rozdíl mezi komunisty Kateřiny Konečné a sociálními demokraty Michala Šmardy? Komunisté se poučili a z ghetta dlouhodobého neúspěchu vystoupila značka STAČILO! Namísto srpu a kladiva. Na rozdíl od zbylých stran na levici v evropských volbách zaujala. Její voliči už dávno nejsou komunističtí voliči. Ti jsou většinou mrtví nebo v domovech důchodců. Doba dirigistického státního socialismu skončila neúspěchem před třiceti lety. Bylo načase si přiznat, že právem. STAČILO! je širokou, de facto občanskou aliancí levicové opozice proti dnes převažujícímu globalismu středopravé orientace.
Řečeno jazykem dějin dělnického hnutí: vyhrála Šmeralova taktika široké levicové koalice. Na počátku 20. století od masarykovců a národních socialistů přes sociální demokraty až k marxistům – a dnes může být ještě širší. Po vzniku Československa měla připravovat sloučení levicových stran, po druhé světové válce stála u kolébky Národní fronty, dnes stejný princip spojuje různé subjekty na principu společného jmenovatele, aniž by je rozděloval či nutil ke ztrátě samostatnosti. Nebyl to jen osamělý projekt pro eurovolby, je to perspektiva. Nutná.
V Itálii středolevá koalice Olivovník Romana Prodiho spojila tradičně segmentovanou levici a střed proti Berlusconimu. Spojenectví Demokratické strany levice a Strany komunistické obnovy, pokračovatelek Italské komunistické strany, a Italské lidové strany, dědičky Křesťanské demokracie, vyhrálo volby – a Prodi se stal premiérem. Od komunistů po křesťanské centristy, později včetně radikálně zelených. Olivovník se přizpůsoboval politické mapě Itálie od roku 1995 do roku 2008 a naučil levici spolupracovat.
Italský příklad ukazuje, že schopnost se vzájemně dohodnout ještě před volbami je základem politiky. Volič netouží po radikálních jednobarevných řešeních a trpaslících, jejichž ego je větší než počet voličů.
Na sektářství nakonec doplatila bezvýchodnou marginalizací jak Strana komunistické obnovy, tak Strana italských komunistů, obě vzniklé z Komunistické strany Itálie Enrica Berlinguera: komunisté se v roce 2001 rozhodli kandidovat samostatně a pak se od nich navíc odtrhla trockistická Komunistická dělnická strana a Kritická levice. Výsledek dnes? Nula u všech.
Šmarda širokou koalici odmítl po vzoru Gottwalda, s argumentem „s komunisty nikdy“. Naopak vyštval konzervativce, otevřel náruč marginálním progresivistickým skupinkám jako Idealisté, přepsal tradiční značku ČSSD na SOCDEM, aby se zbavil nálepky pokračovatele Zemana či Paroubka.
Spálil mosty. A většina voličů sociální demokracie volila Babiše, ti radikálnější Okamuru. V evropských volbách Šmarda propadl, protože se nedokázal domluvit ani se svým lídrem. Mluvil jinak než zahraničněpolitický pragmatik Zaorálek a voliči to poznali. Dnes už ani jeden nikoho nezajímá a zajímat nebude. SOCDEM nemá co nabídnout. Nic už neumí lépe než jiní, většinu umí hůř nebo neumí vůbec.
Po volbách do Evropského parlamentu by si přesto někdo mohl říci, že je čas navázat ještě širším levicovým propojením. Tedy zejména se SOCDEM, protože u malých stran s velkým vydíracím potenciálem, ale nulovými výsledky je to ztráta času. Nestalo se. Šmarda už pár hodin po volbách spolupráci s Konečnou vyloučil. Místopředseda strany Ulrych pak rovnou řekl, že nově zvolená europoslankyně není levicová. Pro Konečnou ale jsou protivníky Fiala a pětikoalice, banky a nadnárodní korporace, ne Šmarda, Špidla nebo Dienstbier s výsledkem 1,86 %.
Každý může podle volebního výsledku zhodnotit, kterou cestu přijali voliči. O to úsměvněji pak ale působí, že SOCDEM (a pidistrany hlásící se k levici) se zuby nehty drží toho, co je poslalo na naprostý okraj zájmu občanů. Každý může udělat chybu, ale jen blbec ji opakuje. A podle toho bohužel bude vypadat i jejich výsledek krajských a senátních voleb.
Co komunisté? S výjimkou Karlovarského kraje budou v krajských volbách kandidovat všude pod značkou STAČILO! Spolu s partnery Spojenými demokraty – Sdružením nezávislých (SD-SN), Českou stranou národně sociální (ČSNS) a v různých krajích doplněni o Paroubkovu Českou suverenitu sociální demokracii (ČSSD), stranu Domov či osobnosti z regionálních uskupení. Jediný, kdo ze SOCDEM pochopil, je Radek Scherfer, který přijal nabídku svého bývalého hejtmana, komunisty Bubeníčka. A tak v Ústeckém kraji kandiduje pod hlavičkou STAČILO! KSČM, SOCDEM a ČSNS. V minulosti nemyslitelné. Dokonce se dohodli na kandidátovi do Senátu – komunistovi Komínkovi.
Abych nezapomněl na menší strany – v Jihočeském kraji se podařilo dohodnout koalici Levice a Strany zelených. Jinde se ale ukazuje, že schopnost regionálních lídrů malých stran dohodnout se je velmi problematická. Řečeno diplomaticky.
Andrej Babiš letos rétoricky cílí na voliče SPD. Možná uspěje. V regionální politice najde určitě schopnější týmy. I v kandidátech na senátory – jak už ukázala nominace profesorky Kyslingerové v Praze 2. Měl by ale uvažovat, když teď trvale oslabí potenciálního, byť obtížného partnera, budou mu možná propadlá procenta chybět k dosažení 51 %. Nejhorší je utrpět vítězství.
Koalici STAČILO! dnes Babišovo hnutí ANO neohrožuje. Doplňují se v opozici vůči pětikoalici. Babišův program míří především na ekonomiku a podnikatele, zatímco program levice na občany a spotřebitele. Jedni potřebují druhé. Pokud se podaří postupně sladit tyto protiklady bez všespalujícího třídního boje, může Česko zažít dobu sociálně citlivé stability.
SOCDEM a jiné pidistrany se zuby nehty drží toho, co je poslalo na naprostý okraj zájmu občanů.
Article Name:Levicoví trpaslíci prohrávají
Publication:Dnes Prague Edition
Author:Štěpán Kotrba mediální analytik a publicista