Nemám rád bilancování ke konci roku. Ani civilně, ani jako novinář. Takové ty tlachy o ničem, jako že co se povedlo, co ne… však to znáte. Profesně se tomu řadu let vyhýbám, nicméně letos učiním výjimku. Nebojte, nezdržím vás dlouho, stihnete si mě přečíst ještě do silvestrovské půlnoci.
Ke krátkému bilančnímu zamyšlení mě ponoukl titulek na seznamzpravy.cz, znějící takto: Česko se rozpadá. Poprvé po 30 letech si lidé přestávají vzájemně věřit. Jak k téhle diagnóze autor onoho komentáře přišel, suď Bůh. Jediné, co sedí, je těch 30 letech. Česko se totiž rozpadlo zároveň s rozpadem Československa právě před 30 lety. Do té doby ekonomicky velmi slušně prosperující stát s rozvinutým průmyslem a zemědělstvím, potravinovou soběstačností a zaručenými sociálními jistotami všeho druhu vzal na přání euroatlantistů za své, neboť svéprávného státního útvaru ve středu Evropy nebylo třeba. Ba co více, Československo z dob socialismu se stalo zásadní překážkou globální kolonizace. Proto muselo padnout hned zkraje, a co se s oběma nově vzniknuvšími republikami dělo a děje dodnes, to víme a vidíme, pociťujeme a budeme pociťovat dnes a denně.
A že by si lidé přestali vzájemně věřit až teď? Nenechte se vysmát. Pamětníci oné doby jistě mají stále v živé paměti, co za úmyslně vyprovokovanou nedůvěru, často gradující až do nenávisti, zasel ve společnosti např. Lustrační zákon (1991) a o rok později nechvalně proslulé tzv. Cibulkovy seznamy.
Sebevraždy, zničené lidské osudy a rodiny atd. Nehledě na to, že Lustrační zákon platí dodnes a dodnes páchá škody. Postačí bez bližšího objasňování ukázat prstem v podstatě na koho chcete (koho potřebujete »oddělat«) a život dotyčného se obrátí naruby bez toho, že by dostal možnost relevantní obhajoby.
Shrnuto a podtrženo: Česká republika jako taková existuje pouze de facto, tzn. na zeměpisné mapě jako kus území, ohraničeného státní hranicí. De iure však neexistuje, neboť státní, zákonodárnou a hospodářskou suverenitu delegovaly polistopadové vlády do Bruselu, do sídla Evropské unie. Jedině EU podle instrukcí Londýna a Washingtonu rozhoduje, co ještě smíme a co již nikoli. A pokud se týká obranyschopnosti českého státu, tam jsme zase podřízení vrchnímu velení Severoatlantické aliance a Pentagonu. To vše bez debat. Tvrdí-li vám kdokoli opak, nestydatě lže.
A lidi si dnes tuplem vzájemně nedůvěřují. Konkrétním příkladem budiž např. (ne)dodržování proticovidových opatření z doby jen nedávno minulé. Soused napráskal souseda za pitomou roušku, v zaměstnáních, obchodech či prostředcích hromadné dopravy se lidé vraždili pohledem za kýchnutí… Pokračovat bych mohl téměř donekonečna, ale nechci. Slíbil jsem vám, že budu krátký a to také dodržím.
Do nového roku vám přeji právě tu důvěru. Věřte si. Věřme si. Publicius Syrus, římský literát, to věděl už v 1. století před naším letopočtem, řka: »Kdo ztratil důvěru, víc ztratit nemůže.«