„Byl nastartován proces ‚jelcinizace‘ EU. Kdo to nevidí, je slepý nebo žije v indoktrinovaném světě nějakého perverzního narativu. EU to nyní na svém vlastním příkladu ukazuje nejen Rusům,“ sdělil ParlamentnímListům.cz ekonom a vysokoškolský učitel Radim Valenčík. Hovořili jsme také o fanouškovství a vymírání Evropy.
Eurovolby dopadly alespoň v Česku proti naší současné vládní politice. Co od toho lze očekávat?
Posun je velmi významný, ale pro okamžité změny nedostačující. Důležité jsou zejména dvě věci.
Za prvé, i přes veškeré manipulace, o které se snažil mediální mainstream, přes veškerá zastrašování ze strany vlády se prokázalo, že dochází k vyzrávání veřejného povědomí, vědomí a hlavně sebevědomí. I u mladší generace. To už nikdo nezastaví. A jak znám osoby typu Rakušana a podobných, tak ty to snahou tento proces zablokovat ještě urychlí.
Za druhé, k ještě výraznějšímu posunu došlo v klíčových zemích EU – Francii a Německu. Začaly se projevovat sebezáchovné mechanismy. U nás spojené s velkou vrbětickou lží, v Německu s velkou nordstreamovou připosraností. Omlouvám se, ale vhodnější termín jsem pro to historické „nevyšetření“ a hlavně nevyšetřování teroristického útoku na kritickou infrastrukturu Německa, potažmo EU, nenašel, což kontrastuje s horlivostí a fabulacemi kolem nešťastníka s kanystrem v garážích.
Trochu mě mrzí slabý výsledek spojenectví SPD s Trikolorou. Jeden z nejlepších analytických mozků, Jiří Weigl, za příčinu označil politický styl Tomia Okamury, který se podle něj již poněkud vyčerpal a nové voliče neoslovuje. Podle mě je to jinak. SPD se včas nepodařilo přezbrojit na nový typ politiky sebevědomé strany. Velmi dobře si uvědomila a podle mě si to uvědomil i Okamura, že se otevřelo pole v oblasti kvalifikovaného odborného přístupu, a pokusila se to pole obsadit. Proto spojenectví s Trikolorou. SPD dosáhla i významného úspěchu. Série úspěšných diskusí v prostorách Sněmovny s účastí odborníků a veřejnosti vyvrcholila vynikajícím seminářem „Prognózy vývoje v Evropě a ve světě do roku 2030 a vliv na prosperitu České republiky“ za účasti téměř dvou set významných osobností včetně Miloše Zemana či Karla Havlíčka, kteří na akci vystoupili. Výborně se představili poslanci SPD a odborníci spolupracující s tímto politickým subjektem. Zdá se, že SPD ještě nenašla způsob, jak tyto aktivity dostat více do povědomí veřejnosti. A pak zde zapůsobil ještě jeden významný fenomén – působení vlivových sítí založených na poskytování inside informací. Mimo jiné rozpad vlivových sítí se projevil ve volbách na Slovensku, o čemž jsem psal zde.
Ty byly u nás před eurovolbami plně přesměrovány na difamaci a oslabení SPD, protože ta dorůstá do subjektu, který hrozí současné moci tím, že po příštích volbách vytvoří tichou koalici s ANO, tedy umožní menšinovou vládu ANO s přesně definovanými kompenzacemi ve prospěch SPD, respektive naší země, například v oblasti systému průběžného penzijního pojištění. Z tohoto hlediska to, čeho dosáhla SPD, je poměrně nadějný výsledek. Důležité ovšem je i to, aby významná část sympatizantů a potenciální voličské základny SPD přestala uvažovat zkratkovitě a poučila se z toho, jak se syndromu „výlučnosti“ úspěšně zbavuje jiný politický subjekt.
Jak vnímáte růst preferencí Kateřiny Konečné?
Právě to jsem měl na mysli v závěru odpovědi na předcházející otázku. Zde došlo k pravému opaku oproti SPD. Kateřina Konečná, respektive STAČILO!, tak trochu vydělala na tom, že nebyly hlavním terčem útoku vlivových sítí založených na poskytování inside informací. A hned se to projevilo. Kateřina Konečná nejen dobře obstála v diskusích, projevila velkou výkonnost, pokud jde o setkání s veřejností, ale dokázala udržet i určitý konsenzus mezi – na jedné straně – do sebe zahleděnci, kteří se nedokážou zbavit pocitu výlučnosti, kteří ze všech problémů komunistické strany obviňují druhé a nabubřele vydávají svou nepoučitelnost za přednost, spojenými s pragmatiky, na kterých založil svou politiku Vojta Filip, s těmi – na straně druhé –, kteří chápou podstatu pozitivního odkazu, na kterém je založeno komunistické hnutí, a kteří se snaží o obnovení levice, jejíž hlavní zbraní je úcta k lidskému poznání a pochopení toho, že proti moci peněz a majetku je nutné postavit ideovou převahu založenou na teorii odhalující podstatu současného dění. Já vím. Šíleně dlouhá věta a obtížně se chápe její poselství. Ale jak to říci jednodušeji? Selhala Filipova politika umožnění přežití těm, kteří mají syndrom nepoučitelnosti, s politikou pragmatismu. To vedlo k úpadku. Kateřina Konečná založila obnovu politického subjektu schopného prosadit se ve sněmovních volbách na jiném principu. Takovém, který vrací levicovému hnutí úctu k poznání a respekt k názorům druhých. V nadcházejících regionálních volbách bude možné ověřovat různé typy spojenectví, mimo jiné i ten, který navrhuje Josef Skála. Uvidíme, který se osvědčí. Bude to taková předehra k velkým volbám do Sněmovny, které nás čekají již příští rok.
Jinak jsou v EU vlastně pořád u vesla progresivisté. Jak se však vyrovnat s tím, že ekonomický růst je v Evropské unii za posledních pět let nejhorší ve srovnání s celým světem?
Ale to je přece hlavním cílem současné globální moci. Ta ovládla nejdříve Spojené státy, jak říkám, globální supervelmoc s vetřelcem globální moci v těle, jak jsem to popsal zde. Degenerace současné globální moci spustila i proces ústupu ze slávy Spojených států. Vetřelec vytvořil své metastázy v EU, které vidíme v podobě reprezentací většiny zemí EU i orgánů zastřešujících EU jako takovou. Problémy Spojených států, zejména přicházející krize spojená s vytlačováním dolaru, a tudíž s nemožností ovládat svět dosavadním způsobem, odstartovala scénář likvidace EU jako možného nástupce Spojených států coby globálního lídra. Byl nastartován proces „jelcinizace“ EU. Kdo to nevidí, je slepý nebo žije v indoktrinovaném světě nějakého perverzního narativu. EU nyní na svém vlastním příkladu ukazuje nejen Rusům, ale i celému světu, respektive té jeho části, která není ovládána dosazenými vyprázdněnci –, mezi které patří i reprezentace naší země, kam by to v Rusku došlo, kdyby se do čela země neprosadily racionální osobnosti hájící zájmy své země. Světu jsme ukázali – my, tedy EU – kam až se může propadnout i vyspělá část světa, která v několika historických obdobích – antické Řecko, křesťanství, novověk, průmyslová revoluce, kritický racionalismus, vědecké poznání společenského vývoje – posunula vývoj lidské pospolitosti o kus výš. Teď je naší povinností ukázat, že se z tohoto sajrajtu (opět se omlouvám, ale vhodnější slovo jsem i v tomto případě nenašel) dokážeme vybabrat. Z Vrbětic, likvidace Nord Streamu II, lží kolem covidu, politiky embarg, kterou nejvíce – na rozdíl od poselství filmu „Noc na Karlštejně“ – EU vnutily Spojené státy, které nejvíce porušují vnucené zákazy.
Kdysi Řecko, tedy Sparta, vyznávala koncepci kalokagathia, tedy soulad vzdělanosti s fyzickou zdatností. Co si myslíte o tomto konceptu?
Že ve zdravém těle je zdravý duch. Jde o rozvoj fyzické i psychické stránky člověka, ale také o soulad vzdělání s psychickou zdatností. Proto, jak se může každý přesvědčit, v každém díle seriálu k pěstování vize, což je určitá forma osvěty, je i část věnovaná psychické pohodě a doporučení konkrétních fyzických aktivit spojených s návštěvou zajímavých míst, výlety, houbařením, cestováním a podobně. Každý se může podívat téměř tři roky zpět na zajímavé náměty zde... V seriálu „Vize, jakou potřebujeme“ jsou každý den kromě části věnované tomu, o co jde a co dělat, konkrétní doporučení, kam se podívat a osvěžit se fyzicky i psychicky. Příslušná část se jmenuje „A k tomu trochu inspirující přírody“.
Jsme největší zemí fanoušků sportu. Neměli by však ty sporty sami dělat?
Pokud na ně máme… Některé sporty jsou skutečně finančně hodně náročné. Ale jsou i takové, které přispívají k psychické a fyzické zdatnosti, aniž člověka finančně vyčerpávají. Každopádně platí, že člověk by měl nejen sportovat, ale čas od času se vystavit i větší fyzické zátěži. Už proto, aby si uchoval potřebné volní vlastnosti. Zaznamenal jsem, že po obou lockdownech začalo mnohem více lidí navštěvovat pěšky i na kole blízkou přírodu. Příslušníci všech generací. Trend se udržel dodnes. Považuji to za velmi pozitivní. Mnoho lidí si uvědomilo, jak příroda v okolí jejich města, dokonce i uvnitř něj, je nádherná. Mimo jiné, první hřiby jsem letos našel na území Prahy a ani ne tak daleko od centra, podívejte se... Trochu prozrazuji velké tajemství.
Jaké děláte sporty?
Jsem vášnivý turista. Každodenně chodím na menší procházku, o víkendu na větší výlety a jednou měsíčně si udělám zátěžovou túru. Třeba právě včera a dnes. Včera to bylo třicet kilometrů, dnes dvacet pět. V místech, kde jsem ještě nikdy nebyl. To je takový můj koníček, kterému se věnuji asi šestkrát do roka. Minulý měsíc jsem byl v Německu u Lutherstadt Wittenbergu. Tam jsem za den zvládl přes padesát kilometrů. Už jsem to dal na svůj blog, třeba tady... Kde jsem nyní, neprozradím v tomto rozhovoru, ale brzy se to objeví v některém pokračování seriálu k pěstování vize. Vždy to zpracuji tak, abych dal tip druhým. Nejvíce jich je z procházek v Praze a okolí. Při chůzi pracuji. Přemýšlím. I některé myšlenky, které jsem dal do odpovědí, se zrodily na dnešní túře.
Evropa vymírá. Kdo se o nás, starší, postará?
Tak tragicky bych to neviděl. Stále je ještě aktuální vytvořit podmínky pro vhodnou populační dynamiku na celém světě. Tam, kde je populační dynamika příliš velká, což je paradoxně vedlejší produkt chudoby, stačí rozšířit možnosti přístupu ke kvalitnímu vzdělání pro ženy a poskytnout základní penzijní zajištění, nejlépe formou systému průběžného pojištění. Tam, kde populační vývoj stagnuje, je potřeba přestat stresovat lidi, vytvořit podmínky pro realizaci společně sdílené perspektivní vize, přestat vyvolávat konfrontace, přestat s politikou podrazů a dvojího metru. A současně poskytnout mladým rodinám, schopným pořídit si děti a vychovávat je, podmínky například v oblasti bydlení, ale nejen tam. To stále ještě záleží na těch starších i více starých.
Každý člověk by měl mít perspektivu dobrovolného dlouhodobého produktivního uplatnění, tedy dožití, kdy má oprávněný pocit užitečnosti pro druhé, kdy je schopen přenášet pracovní i rodinné zkušenosti nejen na další generaci, ale i obgeneraci, tedy na vnoučata. Proč by stát neměl podporovat plnění funkcí prarodičů při výchově vnoučat jako jednu z forem prodloužení doby produktivního uplatnění člověka? Stejným způsobem, jakým je dnes podporována péče o invalidního člena rodiny. Stojíme před velkými úkoly – vyvedení společnosti z krize, reintegrace společnosti, zvládnutí přechodu k novému typu růstu – nikoli setrvačnou cestou grýndýlu, ale ekonomicky i ekologicky efektivní cestou, zastavení stupňování konfrontace a přípravy na „sešrotování“ mladých kluků, případně i dívek ve válce, obnovy autority poznání založeného na rozvoji teorie na rozdíl od uvězňování lidí do bublin prostřednictvím sugerování takzvaných narativů. Jsem přesvědčen, že to dokážeme.