Dohoda o obranné spolupráci mezi ČR a USA, kterou uzavřela česká vláda, je vazalskou smlouvou, jakou uzavírala v devatenáctém století Velká Británie se svými koloniemi. Na jejím základě budou moci být na území ČR zřízeny americké vojenské základny, což nezůstane bez odvety ze strany Ruska. Vytvoření základny znamená růst napětí ve střední Evropě se všemi dopady, které to bude mít na české obyvatelstvo. V rozhovoru pro iportaL24.cz to řekl předseda spolku Nespokojení, bývalý premiér Jiří Paroubek.
Co podle vás znamenají USA pro Českou republiku a Evropu?
Spojené státy jsou určitě největší a nejsilnější spojenec České republiky, a to vojensky i ekonomicky. To je jedna stránka věci. Druhá stránka je, že to je bohužel také spojenec trošku nevyzpytatelný, má globální celosvětové zájmy, které často nemusí být úplně v souladu se zájmy ČR. My máme v mnoha směrech jiné národní zájmy. To bohužel současná česká vláda nechápe a dělá politiku, jako kdyby Česká republika neležela ve střední Evropě, tedy mezi Německem a Ruskem, ale někde na řece Rio Grande.
Francouzský prezident Emmanuel Macron nedávno řekl, že Evropa by měla zavést strategii autonomie, a ne být vazalem velkých mocností nebo spadnout do konfrontace mezi dvěma skupinami států s odlišnými zájmy. Souhlasíte s tímto tvrzením?
Já říkám dlouho, že Evropa se musí takhle chovat. Přes všechny chyby Evropské unie si myslím, že je to jediné řešení, protože sami být v centru Evropy nemůžeme. Jde spíše o to, evropské instituce vylepšit. Myslím si, že tady nejde jenom o autonomii, ale o úplnou samostatnost rozhodování Evropy nezávisle na Spojených státech. Je ale zajímavé, jak na tento výrok reagovali někteří zástupci vládních stran. Paní Němcová mluvila naprosto hystericky o dýce do zad Spojeným státům od prezidenta Macrona. Já si to nemyslím. Je to starý rys politiky Francie už od časů generála Charlese de Gaulla, který byl francouzským prezidentem 10 let a vystoupil s Francií z vojenské organizace NATO. Určitě věděl, proč to dělá – chtěl mít autonomní vojenské síly, odstrašující sílu Francie tak, aby byla vnímána jako velmoc a nikoliv jako nějaký satelit Spojených států. V zájmu Evropy, a tedy i ČR, není, abychom se přizpůsobovali všemu, co ve Washingtonu někoho napadne.
Konkrétně můžu poukázat například na obchod s Čínskou lidovou republikou. Vzdávat se ho, by byl úplný nesmysl. Je pravdou, že objem našeho exportu tam není velký, ale je v řádech desítek miliard korun. Pokud jde o dovoz, tak Čína je vlastně druhým největším obchodním partnerem ČR po Německu. Dováží k nám levné spotřební zboží s poměrně vysokou kvalitou, což je důležité v současné situaci, kdy životní úroveň českého obyvatelstva rapidně klesá, pro nízkopříjmové a středně příjmové vrstvy obyvatelstva. A jen tak mimochodem, jestliže je Čína na druhém místě obchodní výměny, tak například Tchaj-wan je na třicátém druhém místě.
Ale vrátím se ještě k ČR, k jejímu exportu. Je potřeba si uvědomit, že část exportu do Číny nejde od nás přímo, ale prostřednictvím německých fabrik, zejména automobilek, pro které se u nás vyrábějí náhradní díly a součástky. To možná řada českých politiků vůbec nechápe. Pokud by Američané zvýšili tlak na to, abychom se vzdali obchodování s Čínou, tak by je mohlo také napadnout tuto zoufalou myšlenku uskutečnit. To by bylo velmi špatně. Naštěstí naším partnerem v tomto obchodu je Německo, a to si zachová realistický pohled na obchodování s Čínou, protože bez toho by německá prosperita přestala existovat.
Západní země v čele se Spojenými státy pokračují v provokování Číny v otázce Sin-ťiangu (autonomní provincie Uygurů) a také zejména v otázce Tchaj-wanu. Jak se na tyto provokace díváte, co to podle vás znamená?
Pokud jde o Sin-ťiang, tam se ta situace už uklidnila. Jestli tam před pár lety docházelo k teroristickým útokům, tak Číňané postupovali velmi promyšleně. Tady se sice hovoří o koncentračních táborech, ale nikdo je v podstatě neviděl. Tím to nechci úplně zpochybnit, ale v tuhle chvíli si myslím, že ten problém neexistuje. Ani tlak ze strany Západu ve vztahu k tomuto problému v tuhle chvíli vlastně není.
Pokud jde o Tchaj-wan, tak to je trochu jiný příběh. Čína podle mě spoléhá na to, že v příštím roce dojde ke změně vlády na Tchaj-wanu, že se vlády uchopí tradiční tchajwanská kuomintangská strana, která byla paradoxně velkým protivníkem Komunistické strany Číny do roku 1949, kdy se svými vojáky a také s částí administrativy opustila pevninskou Čínu a přesunula se na Tchaj-wan. Čína podle mého názoru dává přednost přirozenému mírovému vývoji v této záležitosti. To, co Čína nechce, je, aby Tchaj-wan vyhlásil suverenitu jednostranně. Bylo by to i v rozporu se Šanghajským komuniké, který uzavřeli Číňané a Američané na té nejvyšší úrovni – mezi předsedou Komunistické strany Číny Mao CE-tungem a prezidentem USA Richardem Nixonem. Tehdy byla formulována zásada jediné Číny, z které vyplývá, že Tchaj-wan je provincií. Tchaj-wan přišel o zastoupení v OSN a v dalších mezinárodních institucích. Čína tolerovala autonomii Tchaj-wanu a toleruje ji vlastně dodnes.
Pokud zůstaneme u Tchaj-wanu, Čína při navazování diplomatických styků s kteroukoli zemí světa zdůrazňuje, že Tchaj-wan je její součástí. Jak by měla podle vás vystupovat ČR. Má považovat Tchaj-wan za nezávislou zemi?
To určitě ne, není to nezávislá země. V tuhle chvíli je závislá hlavně na Američanech. Domnívám se, že ten problém se dříve nebo později sám vyřeší, protože Tchaj-wan je s Čínou spojený silnými ekonomickými pouty. Čína je jeho největším obchodním partnerem. Spoustu investic udělali tchajwanští podnikatelé v Číně a naopak, takže ta provázanost hospodářství je taková, že těžko si představit, že by bez sebe tyto dvě ekonomiky mohly úspěšně fungovat. Také pro Čínu, pro její obří ekonomiku by to znamenalo ztrátu, kdyby došlo k zpřetrhání těchto vazeb, a pro Tchaj-wan by to znamenalo katastrofu. O to Čína nemá zájem. Čína, jak já chápu její politiku, má zájem na mírovém řešení tohohle problému.
Pokud chce ČR rozvíjet vztahy s Tchaj-wanem, neznamená to rozhodnutí přerušit diplomatické styky s Čínou? Je Česká republika ochotna tuto cenu zaplatit?
Nemyslím si, že by i přes různá svalnatá vyjádření zejména předsedkyně Sněmovny a předsedy Senátu udělali takový dobrodružný čin, aby navázali jednostranně diplomatické vztahy s Tchaj-wanem a uznali jeho suverenitu. Znamenalo by to přerušení vztahů s Čínou a Čína by v tom byla velice důsledná, jak to vidíme na příkladu Litvy. Přišli bychom o levné a kvalitní čínské zboží, a to určitě nikdo nechce. Já bych navíc přišel také o majitele a sponzora Slávie, což bych byl opravdu nerad, protože je to úspěšný fotbalový klub v těch posledních šesti letech, kdy tam jsou Číňané. Domnívám se, že v dnešním světě na takovéto jednostranné a hloupé kroky není prostor.
Řada českých politiků navštěvuje Tchaj-wan. Má to podle vás pro ně osobně nebo pro jejich stranu nějaký přínos? Myslíte si, že opravdu Češi Tchaj-wanu rozumějí?
Já si nemyslím, že rozumějí, i když jsou podrobováni jednostranné propagandě. Pokud jde o politiky, kteří tam jezdí, ti se deklarují vysloveně jako politici proameričtí. Dělá to asi radost departmentu ministerstva zahraničních věcí USA. Jsou jakýmisi předskokany amerických představitelů, kteří tam občas zavítají, kdy zkouší trpělivost čínské strany. Ta se ale v posledních letech zmenšuje. Když tam byla loni na podzim předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová, tak Číňané uspořádali na její počest ohromné letecké manévry a na Tchajwance to mělo ten vliv, že vzápětí v komunálních volbách posílila pozice strany Kuomintang. Protože lidé nechtějí mít žádné problémy s Čínou, nechtějí žádnou vojenskou konfrontaci, žádné politické excesy, chtějí mít slušnou životní úroveň, a to jim zajišťuje vzájemně výhodný obchod s Čínou.
Je potřeba, aby si Američané i jejich blízcí spojenci uvědomili, že to může být velmi kontraproduktivní pro vývoj na Tchaj-wanu. Když vyhraje strana Kuomintang, tak třeba při dalších výhrách může dojít k názoru, že vlastně jim tolik to přičlenění k pevninské Číně nebude vadit. Zatím to v programu nemají, ale je potřeba vidět i vývoj, ke kterému může dojít s tím, jak se budou posilovat mimo jiné hospodářské vazby mezi Čínou a Tchaj-wanem.
Česko bylo významnou zemí, která společně s čínskou stranou budovala »Pás a cestu« a byla významným podporovatelem a účastníkem »spolupráce 14+1« mezi Čínou a zeměmi střední a východní Evropy. Jaké výhody tento mechanismus České republice přinesl?
Určitě to přineslo některé možnosti, které do té doby nebyly. Tak například až do covidu tady byly čtyři letecké linky z Číny, které v roce 2019 dopravily do republiky skoro 700 tisíc Číňanů. Byla to asi desetina čínských turistů, kteří se vůbec přepravili do Evropy. Jejich kupní síla byla velmi slušná, kvitovali to hoteliéři, obchodní síť, služby. Nyní tady čínští turisté nejsou. A když se ptáte čínských představitelů, tak vám otevřeně říkají, že při rozhodování o tom, kam budou linky z čínských velkoměst nasměřovány, má váhu mimo jiné také hledisko politické. To znamená, když se k nim nějaká vláda chová nepřátelsky, což zcela nepochybně tato vláda, především ministr zahraničí, ale také předseda vlády dělají, tak nepůjdou do Prahy čtyři linky, ale když to dobře dopadne, jedna. Nebude tu 700 tisíc turistů, ale třeba 150 tisíc. A to je velký rozdíl. Českým hotelům chybí čínští, japonští, jihokorejští nebo ruští turisté, kteří měli velkou bonitu. Dneska je cestovní ruch založený spíše na baťůžkářích s nižší kupní silou. Ty linky si samozřejmě rádi rozeberou města jako Budapešť, Vídeň, Berlín nebo Mnichov a všichni budou šťastni, že tam mají turisty, kteří tam budou utrácet peníze. Takový je dnešní svět.
Český ministr zahraničí Jan Lipavský ale řekl, že forma spolupráce mezi Čínou a východoevropskými a středoevropskými zeměmi ztratila smysl, že údajně tato forma spolupráce »nemá podstatný obsah a nemá budoucnost«. Jak hodnotíte jeho slova?
Myslím, že je to stejný hlupák jako před nějakou dobou jeho stranický kolega, tehdy primátor Prahy Zdeněk Hřib, který v podstatě odsud vyháněl čínské turisty a vedl si takový svůj zpozdilý boj proti komunistům. Dneska se to dostalo do těchhle katastrofálních pozic, kdy tady čínští turisté díky takovýmto duševním magnátům chybí. Já se domnívám, že je dobré být u každé aktivity, kdy republika může získat nějaké peníze, levné zboží, pracovní místa pro své občany, prostě pracovat pro životní úroveň lidí. Když jsem byl na posledním celosvětovém summitu v Pekingu, tak jsem seděl u stolu bývalých premiérů a prezidentů zemí a vedle byl hlavní stůl, kde seděli tehdejší prezidenti a premiéři. Byl tam například prezident Švýcarské konfederace, předseda italské vlády, portugalské vlády, předseda vlády Maďarska či představitel Srbska. To jsou všechno země, které se snaží o oboustranně výhodnou spolupráci s Čínou a vědí, že Čína jim má co nabídnout. Myslím, že tyto izolacionistické prvky v politice české pravice se míjejí s tím, že jsme v jednadvacátém století. Perspektivně nejsilnější ekonomickou mocnost světa bychom neměli ignorovat.
Jakou zahraniční politiku by tedy měla Česká republika uplatňovat v kontextu ostré konfrontace mezi Čínou a USA?
V minulém roce vyšel zajímavý průzkum a já jsem z něj vycházel také při formulaci programu spolku Nespokojení v zahraničně politické oblasti, kdy pětatřicet procent lidí uvedlo, že je prozápadní orientace a dalších třicet procent lidí řeklo, že chtějí, aby republika byla neutrálním mostem mezi Východem a Západem. Tohle samozřejmě téměř nikdo nereflektuje, ani já jsem do programu nedal, že by Česko mělo být neutrálním mostem. Těžko si lze představit, že bychom vystupovali z NATO, byť by se nám tam stokrát nelíbilo, protože končit v nějakém paktu asi nejde. O tom jsme se přesvědčili třeba v roce 1968. Takže myslím, že tohle to je takové memento.
Česká vláda podepsala Dohodu o obranné spolupráci mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými? Jak se na ni díváte, mohou si USA zřídit v České republice vlastní vojenskou základnu?
Ta dohoda je v podstatě vazalskou smlouvou, takovou, jakou uzavírala v devatenáctém století Velká Británie se svými koloniemi. Mně se samozřejmě nelíbí. Logickým krokem z téhle smlouvy, i s ohledem na to, že vláda chce zakoupit za sto miliard korun čtyřiadvacet amerických letounů F-35, je to, že tady bude muset být americký technický personál. Podle mě to vypadá, že bychom tady měli mít minimálně jednu až dvě vojenské základny. Pak je samozřejmě potřeba počítat s odvetou, ke které dojde ze strany Rusů. Ta odveta nebude v nějakém vojenském úderu, ale v tom, že na nás zamíří rakety z Kaliningradské oblasti, zejména na ty oblasti, kde budou tyto letecké základny. Kolem těch oblastí je ale také civilní obyvatelstvo, takže by to neodnesli jenom vojáci. Tomu jsem se chtěl v letech 2007 až 2009, kdy se jednalo o umístění americké radarové základny, vyhnout. Vytvoření základny znamená růst napětí ve střední Evropě se všemi dopady, které to bude mít na české obyvatelstvo.
Už víc jak rok trvá vojenský konflikt na Ukrajině. Český prezident Petr Pavel v jednom rozhovoru řekl, že jakmile rusko-ukrajinská válka skončí, NATO by mělo Ukrajině umožnit připojení. Jak by podle vás měla být posuzována rusko-ukrajinská válka? Může Ukrajina vstoupit do NATO?
Pokud jde o přijetí Ukrajiny do NATO, Rusové řekli jasně, že považují za bezpečnostní hrozbu, když několik málo set kilometrů od Moskvy budou moci operovat američtí vojáci a Moskva bude na dostřel amerických raket. O to se v tuhle chvíli bojuje a pro Rusko je to svým způsobem existenční zápas. To je potřeba vidět, než se člověk pustí do nějakých paušálních hodnocení, a bylo by potřeba ty věci brát realisticky. Rusům asi nevadí, pokud Ukrajina bude součástí Evropské unie. Bude to spíše znamenat, že bude takovou popelnicí Evropy, jako jsme svým způsobem i my, kdy se k nám dovážejí produkty, které se v západní Evropě neprodávají. Ukrajina je přece jenom velký trh, který může být pro západní Evropu zajímavý.
Rusko, Čína, Indie jsou země, které říkají, že si nepřejí rozšiřování NATO do dalších oblastí světa. Osobně si také myslím, že je to úplně zbytečné. K čemu? V čase raket si můžu vyřídit účty s protivníkem raketami, když na to přijde. K čemu mít základny ve více než 100 zemích světa, jako to mají Spojené státy? Vůbec to nechápu. Kdyby se desetina peněz, které jdou ve světě na zbrojení, ať už to jsou peníze ruské, americké, čínské nebo naše, daly třetímu světu, aby tam lidé měli čistou vodu, aby se rekultivovala krajina a vytvořily se pracovní příležitosti, tak by se třeba zmírnil tlak na imigraci a zmírnil by se tlak na Evropu, pokud jde o migranty. To je to, co bychom potřebovali a lidé v rozvojovém světě by před sebou viděli nějakou lepší perspektivu svých životů. Takže je potřeba vidět i tyhle souvislosti.
Prezident Pavel, i když má IQ jenom 107, jak jsem se dočetl na jeho serveru, tak si nemyslím, že by byl tak hloupý, aby si myslel, že může být přijata Ukrajina do NATO v situaci, kdy vede válečný konflikt, kdy tento konflikt s Ruskem nebude uzavřen mírovou smlouvou, která bude udržitelná, protože to by NATO bylo ve stavu permanentního nebezpečí jaderného konfliktu s jadernou mocností. Já to tedy nechci. Jestli si to umí představit prezident Pavel… Jak chcete porazit zemi, která má všechno jako Rusko, všechny suroviny, a ještě k tomu největší arzenál jaderných zbraní na světě?