My odbojáři a legionáři jsme samozřejmě nečekali od tohoto okresu nic jiného. Mlčení orgánů, a okresních médii jen potvrdilo náš dlouholetý názor v oné věci. Ve věci, jejíž naplnění by katastrofálně ovlivnilo občanskoprávní, majetkové, pracovní a společenské poměry regionu. Naštěstí vývoj soudní kauzy naplnil - po hanebných 28 letech trvání ! - naše stanovisko - restituce byla antidekretální. Už zase jako bych slyšel výroky různých médií, jako Forum nebo Echo apod., o jakémsi "vítězství rasového principu nad právem" a podobné nesmysly. Ostatně média toho typu tak blábolila vždy monotónně stejně, jako tibetské modlitební mlýnky. Bez důkazů, naopak s vymyšlenými mantrami o "neprovinění se proti státu a o obětech protektorátu" - jednou Colloredů, podruhé Thun-Hohensteinů, potřeti Dietrichsteinů, počtvrté o Des Fours-Walderode, po páté o Salm-Reifferscheidtech, pošesté o Liechtensteinech, posedmé o Řádu německých rytířů, poosmé o Harrachovi, a tak dále, do nekonečna.
Když poprvé v kauze - po různých jiných soudech, zejména po alibistickém soudu v Hradci Králové - Městský soud v Praze odmítl občanství Hugo Salm-Reifferscheidta - spustila média tartas a válečný ryk, jakoby se usilovalo o zničení cti a dobrého jména zesnulého knížete, který své panství zanechal nejen v olbřímích dluzích (doloženo i v úmrtním listu knížete), ale podle vyšetřovatelů se dopouštěl kolaborace s III. reichem ve třech nacisložkách, jak se nakonec prokázalo nejen u Městského soudu v Praze, ale i u Nejvyššího správního soudu v Brně a nakonec vše musel potvrdil i Ústavní soud. A to několikrát. Mimo to, poskytl dle vyšetřujících komisařů obří dar wehrmachtu 40 tisíc protektorátních korun, jeho manželka obdržela Mutterkreuz, čili Hitlerovo vyznamenání s právem na zvláštní příděly a dotace z říšských bank, a dcera si vzala vyznamenaného válečníka wehrmachtu, jak jsme to doložili i fotograficky...
Přesto média neustále žvanila o nedoložených "hrdinských skutcích knížete" a ohlupovala tak širokou veřejnost. Naši dlouholetou úlohu odbojářů a legionářů v kauze - počínaje protestní peticí, a konče soubory dokumentace o kolaboračních skutcích knížete poskytované průběžně ministerstvu vnitra včetně mého osobního nálezu šestnácti fotografií říšskoněmecké svatby zetě knížete s dcerou Idou, tisk Právo nakonec shrnul do jedné jediné věty, kde konstatoval, že odbojáři v čele s historikem J. Jarošem Nickellim upozorňovali na styky knížete s nacisty.
Tak se píše historie - 28 let v jediné větě... jako v Kosmově kronice, není-liž pravda? To je v pořádku. "Nic proti ničemu".
Tuto stať vůbec nepíši jen kvůli nějaké dnes zbytečné adoraci vlastní činnosti - jen chci upozornit na zásluhy další dvou legionářů, z nichž jeden - Jan Hříbek - se nedočkal úplné porážky Salmů Ústavním soudem, a druhá - Mgr. Nečasová, jež de facto zachránila zámek Blansko ve spolupráci s ústavním právníkem Koudelkou (a mou maličkostí) - upadla na okrese v jakési nevídané silencium magnum... Místo, co by jí radnice udělila diplom nebo dekoraci za zásluhy o město... Oponenti budou mlíti mantru o zrušených okresech, čili opět potvrdí jednu správní botu státu. Nu, ale soudy okresními zůstaly, a radnice převzala některé funkce okresu do jisté míry...
Tak je tomu to na okrese Blansko. Tam dodnes široká veřejnost vůbec netuší, čemu to vlastně pracující, zaměstnanci, družstva, lesníci, správa rezervace Moravského krasu, podnikatelé, občané sídlišť a další občané měst Rájce a Blanska, vlastně unikli.
Tak například družstvo ZERA v Rájci by přišlo o tři tisíce hektarů polností, a o další reálie. Stovky zemědělců by přišly o práci. Korporace vlastnící obchodní centra v Blansku by přišly o pozemky a musely by platit restituentům milionové nájmy, pily a továrna v Rájci by spadly pod nového majitele s osudem zcela předvídatelným, atd. Jak by to vypadalo v Moravském krase se správou jeskyní, kdyby hraběnky dostaly tyto prostory zpět, nechci ani napsat ( tj. jaké by bylo vstupné a nájemné...). To vše široká veřejnost , celá desetiletí ohlupovaná médii mantrami o "dobrotě restituentů, o hodných hraběnkách, jimž nepřejí bolševici, závistníci a nepřátelé šlechty". (V mém případě to došlo dokonce kuriózně tak daleko, že blanenský novinář v Monitoru mi upíral druhé rodové jméno Nickelli. Idiotismus nebo záměr? Dnes již vše upadlo do příslovečného zapomenutí...
Vzpomeňme jen dlouholeté tiskové kampaně listů jako byly Mladá fronta Dnes, Monitor, Deník, Reflex, Hospodářské noviny( pro úplnost dodávám, že několik článků v těchto médiích se snažilo o jistou objektivitu, ale to byl pouhý zlomek proti množině hanobících statí) a jiné a jiné. Kdy jsme byli označováni jako odpůrci práva, jako nepřátelé. Našim rodinám to dlouhodobě zničilo pověst u občanstva, a tím se dodnes nikdo nezabýval. Jak jinak, v době všeobecné adorace protektorátní šlechty, a seriálů typu "Modrá krev", ne? Byl jsem dokonce doslova vyháněn z určitých podniků v Blansku i s rodinou...To vše připomínám jako pouhý zlomek diskriminací, kterými jsme prošli my odpůrci restituce, počínaje emeritní kastelánkou Rájce Mgr. Lukášovou, pokračuje Mgr. Nečasovou a konče legionářem Hříbkem, jenž se úplné porážky Salmů nedočkal...
Není divu, že veřejnost blanenského okresu tak dlouho tone v mlčení o porážce rájeckých restituentů. Tisk se pečlivě snažil na všech úrovních vyhýbat se termínu PORÁŽKA. Obcházel to nejrůznějšími slovními obraty, jako například "hraběnky bojovaly, Salmové neuspěli, soud zabouchl Salmům dveře k restituci, Salmové bojují u Ústavního soudu, naděje Salmů skončily u Nejvyššího správního soudu".
Nikdy nikde nepadlo slovo "porážka" nebo "prohra". Zkrátka a dobře, média vyvolávala dojem ( používám obrat Nejvyššího soudu...) jakoby zápas restituentů mohl pokračovat do nekonečna. Opak byl pravdou.
Takže soudy daly zapravdu nám legionářům především v tom, že nikoli Pozemkový úřad Blansko, ale my jsme byli právi. Proč? Pozemkový úřad léta alibisticky tvrdil tuto mantru - "Kdo se neprovinil proti dekretů č.16, ten má nárok na vrácení občanství a majetku". Tohle hlásal Pozemkový úřad Blansko jako pravověrné faktum. Marně jsem léta úředníkům dokazoval, že pravdou je opak. Že nestačí pouhá očista z dekretu 16, ale že je nutná očista z dekretů dalších - především z dekretů 12, ústavního dekretu 33, dekretu 100 o podnicích restituentů a dekretu 108 o národní obnově.
Nikdy mí žádný z těchto úředníků nedal za pravdu - naopak, musel jsem vyslechnout příšernou větu z úst úředníka, před svědky, že "nacismus přece není důvod pro nevydávání majetku" - a na mé námitky bylo sděleno, že prý je to "vytrženo z kontextu, že kdo se neprovinil proti dekr.16, právo na majetek má"! "Bylo finito" - až do rozsudku Městského soudu v Praze, a následně rozsudku Nejvyššího správního soudu, a poté Ústavního soudu. A muselo to trvat "tři světové války" -během té doby někteří aktéři případu zesnuli, díky rychlosti našeho správního řádu....
Podobné případy byly v kauze Colloredo, Walderode, a v dalších kauzách. Nakonec jen poznámka.
Hrubá nedbalost státu již od počátku řešení těchto případů zavinila úděsné peripetie, nekonečné procesy a velké újmy občanstva, počínaje újmami materiálními a konče újmami společenskými. Toto by mělo být poučením státu a orgánům, jak nepokračovat v antidekretálních kauzách.
Tak jsem pravil. Souhlasu netřeba.