Související:
"Bitva u Stalingradu ( 17.7. 1942 – 2.2. 1943 ) byla nevětší bitvou a přelomem ve Druhé světové válce. Stalingradská bitva - bitva na Volze - patří k největším a rozhodujícím bitvám Druhé světové války.
Její historický význam spočívá v tom, že na březích Volhy bylo definitivně zastaveno agresorovo válečné tažení, jež začalo v roce 1939", uvádí se v knize Velká vlastenecká válka.
Triumf a poselství Stalingradu
»Když Hitler plánoval letní ofenzívu v roce 1942,« svědčil po válce náčelník štábu pozemních vojsk wehrmachtu Kurt Zeitzler, »měl v úmyslu zmocnit se především Stalingradu a Kavkazu. Kdyby německá vojska překonala dolní tok Volhy a přeťala hlavní ruskou komunikaci spojující sever s jihem a kdyby bylo kavkazské nafty použito pro válečné potřeby Německa, situace na východě by se od základu změnila«.
Stalo se přesně to, ale v opačném gardu. Před vítězi Stalingradské bitvy smekl i Bílý dům. »Jménem lidu Spojených států amerických,« napsal jim F. D. Roosevelt, »se obracím k městu Stalingrad na znamení našeho nadšení statečnými obránci, jejichž chrabrost, síla ducha a obětavost budou navěky inspirovat srdce všech svobodných lidí. Jejich slavné vítězství zastavilo vlnu vpádu a stalo se obratem ve válce spojeneckých národů proti silám agrese.«
Bitva začala prolomením vnější obrany města před 80 lety - 21. srpna 1942. Hitler do ní nasadil více než třetinu svých pěších a polovinu tankových a motorizovaných svazků. Úpornost střetu překonala všechna Martova pole, známá z dosavadních análů. Z města o téměř milionu předválečných obyvatel se zachovala jediná budova. Víc agresorů než při dobývání celé Paříže, padlo jen v boji o »Pavlovův dům«. Četa pod velením Jakova Pavlova ho přesto ubránila – od září až do konce bitvy. Děsivé útrapy zažila civilní populace. Se zbraní v ruce se vyznamenaly i stovky neohrožených žen.
Zvrat nastal koncem listopadu. Rudá armáda sevřela v »kotli« 22 nacistických divizí. Přijmout nabídku kapitulace jim Hitler zakázal. Göring hulákal ještě 30. ledna 1943: »Každý Němec musí i za tisíc let vyslovovat slovo Stalingrad s posvátnou hrůzou a připomínat si, že tam Německo přece jen položilo základ ke konečnému vítězství… Dokud bude stát jediný Němec, Rus ví, že není dobojováno.«
Polní maršál Friedrich Paulus kapituloval už dva dny nato. Do zajetí padlo i 24 dalších generálů. Ztráty poražených dosáhly půldruhého milionu. Ty ze »sudetské župy« byly, v relativním poměru, dvakrát větší než z Německa před Mnichovem. Vítěz pochoval na 1,1 milionu mužů i žen.
V deníku německého diplomata Ulricha von Hassella stojí: »Posledních několik týdnů je signálem vážné krize, jakou jsme ve válce zatím nezažili. Zachvátila nejen vedení a vládnoucí režim, ale celé Německo. Symbolizuje ji jediné slovo – Stalingrad.«
Rudá armáda převzala iniciativu. Teď už ji jen dál stupňovala. Zakolísala i morálka wehrmachtu, masírovaného žvástem o »tupých bolševicích« a »ruských podlidech«. Tím víc upadla v řadách Hitlerových satelitů. Tím víc to přispělo k aktivizaci protifašistických sil i v Itálii, Maďarsku, Rumunsku či klerofašistickém slovenském režimu. Teprve teď plán napadnout SSSR definitivně odpískalo Tokio. Příznačná je i statistika americké »půjčky a pronájmu«: většina dodávek »první frontě« spadá až na dobu po Stalingradu. Až do něj to – v »protektorátu« i celé okupované Evropě - vypadalo, že se vyplatí kolaborace. Stalingrad dobil baterky všem, kdo si jí neušpinili ruce.
Donbas od něj leží jen pár set kilometrů. Masakruje ho verbež, pyšná na nacistický rodokmen. Vítěze nad Hitlerem sprostě uráží. Na troskách »třetí říše« se svět zavázal, že nic podobného nedopustí. Svatoušci liberální fráze si dopřávají obojí. Náměstí Stalingradské bitvy zdobí i Paříž. Stalingradská ulice - Brusel, Grenoble i řadu jiných měst. Památka, kterou zvěčňují, vysílá jasný vzkaz. Zvlášť všem, kdo na to, že se kolaborace s verbeží vyplatí, sází v 21. století.
Autor: Josef Skála, ihalo.cz