Rozhovor Haló novin s kandidátem KSČM do Sněmovny v Praze Josefem Skálou

14. 7. 2021

Neurážet lidi tím, co už vědí i bez nás, my jejich poznání musíme posouvat dál

Kandidujete za KSČM v podzimních volbách do Sněmovny. Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl kandidovat?

Stále nevábnější pověst, jíž se těší dnešní politika, to rozhodně nebyla. Změna má šanci, jen pokud zazní skutečně zleva. A přitom tak, aby oslovila širokou veřejnost. Mým závazkem je jedno i druhé. Tím větší radost mám z tisíců ohlasů, které to tak hodnotí. Přicházejí z různých koutů země. Od lidí rozdílných profesí i světových názorů.

Jakou připravujete volební kampaň? Máte nějaké motto?

U mne nejde o sezonní brigádu. K široké veřejnosti se obracím i jindy. Například v TV Petr Bureš. Vede ji komunistický šikula ze Štětí. Lidé nás sledují v přímém přenosu i ze záznamu. Na YouTube, sociálních sítích i několika webech. Jednou týdně tu zpovídám některou z osobností, od níž se lidé dozvědí to, co jim zatlouká erár i presstituce. Už se jich vystřídalo asi 60 – od většiny alternativních intelektuálních veličin až po ex-šéfa Agrární komory Zdeňka Jandejska či doyena české chirurgie profesora Pafka. Nebo špičkové lesáky, bojující proti kapitulaci před kůrovcem. Či Radka Novotného, šéfa nadačního fondu za restituci české vody, i řadu dalších osobností. Každou středu odpovídám na dotazy publika sám.

Děláme to »na koleně«. Sledovanost je přesto v řádu 10–40 tisíc diváků. A blíží se tak tiráži řady politických deníků. Jen fanklub stálých příznivců má už na 8000 členů. To on si odhlasoval i naše ústřední heslo - »Jsem pevný jako Skála«. A já abych všude marně vysvětloval, že jsem v tom naprosto nevinně a cukal jsem se nadarmo. Péťa Bureš to heslo nechá tisknout na tužky, hrníčky a trička. Jdou na dračku.

Rád chodím i do několika nezávislých rozhlasů, TV Praha a Parlamentních listů. O názor stojí řada zahraničních médií. Včetně těch, co mají i českou mutaci. Zvát mne začala i »Xaverova« XTV. Takhle se dosáhne mnohem dál, než letáky před obchoďákem.

Mé motto? Těch závazků je víc. Uvedu aspoň dva. Neurážet lidi tím, co už vědí i bez nás. My jejich poznání musíme posouvat dál. Pokaždé, když dostaneme slovo, a ne jenom tu a tam. Odmítám hlásat i zbožná přání. Zvlášť jsou-li těžko k rozeznání od toho, nač lidi vábí i liberální či klerikální jezinky. S námi by lidé měli nahlížet až do anatomie kapitalismu. A tedy i do záměrů, které si jeho »elity« nepíší na čelo. Jinak živíme jalové iluze. A naháníme voliče konkurenci, slibující zázraky už za moci oligarchů. A v poslední době dokonce i soupeřům, jimž se velké prachy postavily přímo do čela.

Jaký volební výsledek tipujete a co budete považovat za svůj volební úspěch?

Kdo si nechce lhát do kapsy, ten ví, že tentokrát už jde o zachování našeho parlamentního postavení. Bude úspěchem každého, kdo se o ně zaslouží.

Čtenáři Haló novin od vás v poslední době znají především články na historická témata. Ta bližší i vzdálenější – co třeba taková poprava 27 českých pánů?

Jen historií, za níž se zavřela voda, už není ani tato brutální pomsta. O tom byl mítink na Staroměstském náměstí v den jejího 400. výročí. Vedle Lenky Procházkové, Ivana Davida a dalších kolegů jsem si vzal slovo i já. Zájemce to vše najde na Nové republice, mých Střípcích ze světa i sociálních sítích. Hlavy vlastenců teď sice nikdo nestíná. Cizím krmelcem jsme však víc, než za pozdních Habsburků. A k tomu i servilním cizím vazalem. Tak moc, až si to říká o nové národní obrození. Vše, co doba dluží demokracii a lidským právům, dostane šanci až v mnohem suverénnější zemi. Teprve v ní lze restituovat i sociální pokrok. Pro komunistu, který si troufá na víc, než přesvědčovat už dávno přesvědčené, je to strhující výzva.

Sociální polarizace i jiné faktory ženou vodu na mlýn i fašizující pravici. Kde je hranice mezi vlastenectvím a nacionalismem, z nějž se hrozí vyklubat i skuteční náckové a fašouni?

Vlastenec brání legitimní zájmy své země. To samé právo přiznává i patriotům jiných národů. Fašoun šíří šovinistickou nenávist. Nácek se neštítí ani rasismu. »Nácek« a »fašoun« jsou však i jezuitské nálepky. Mají odrovnat každý rozhodnější protest proti shnilým poměrům. Vrážet klíny do řad, jež k němu našly odvahu. Nechat je, aby si vyrážely zuby navzájem. K bujaré radosti těch samých oficírů, co lidi oblbují horory o ruském novičoku, ricinu a dynamitu ve Vrběticích. Ty nadávky papouškuje »zleva« jen zoufalá politická slepota. Pasou ji, aniž to postižení tuší, vyslanci »pražské kavárny« do našich řad.

Tunelářský převrat je velký kazisvět. Neškodí jenom těm, co nic neukradli. Stále víc prohrává i národní zájem. Dochází to i milionům lidí, pro něž je listopad 89 posvátnou krávou. Kdo jiný má tu šanci čapnout za pačesy víc, než právě my? Jsme dědici strany, která to zvládala bravurně. Národní zájem v ohrožení bránila rozhodněji, než všichni ostatní. Tudy dovedla zemi až za práh kapitalismu. Sama by to nezvládla. Byla duší většinového politického bloku. Opíral se i o miliony lidí, uvízlých v ještě větších mrákotách, než jaké je mámí dnes.

Pokud tu šanci necháme ležet ladem, těží z ní maloburžoazní radikál. Pytlačí i mezi levicovou veřejností. Vyčítat to můžeme jen sami sobě. Ztracené voliče nám vrátí jen nabídka radikálnější než od všech soupeřů. Údernějším svým nábojem, a ne pavlačovým slovníkem. Především ta postaví hráz i expanzi hnědého moru. Nadávky do »fašounů« lidem, o něž jsme přišli vlastní vinou, nám je odcizí nezvratně. Tím snáz se pak kolaboruje i jménem České republiky. Klidně i s fašouny jako řemen. V Pobaltí, na Ukrajině a nejen tam.

S tím dnes souvisí i přepisování dějin a zejména jsou to otázky II. světové války. Je to jen rozdílná interpretace, nebo je to něco víc?

Brutální mrzačení dějin je politickou zbraní. Co a jak bere útokem, je tak i barometrem, čemu ta demagogie posluhuje. Marxista vnímá dílo zkázy, spáchané za Gorbačova a Jelcina, stonásob kritičtěji než celá pravice. Tím víc ho štve parazitní renta, rabující Rusy dodnes. To samé Rusko je však znovu suverénní velmocí. Chamtivým grázlům váže ruce i daleko za svými hranicemi. O to víc investují do nového »Drang nach Osten«. Do arogantních »sankcí« a špinavých provokací. Stále víc haraší i zbraněmi.

Jaderné hřiby však děsí i »stranu války«. A tak se kojí nadějemi, že Rusy utahá. Tak moc, až se naštvou na svoji vládu. A pustí k moci pátou kolonu, jež zemi plundrovala před nástupem Vladimira Putina. Hlavně tomu má napomoci i darebácký výklad dějin. Na Hitlerovi mu nesedí už jenom »rasistické excesy«. Vlastně už pouze holokaust. Slovanských obětí genocidy bylo několikrát víc. Právě ty se však nehodí do krámu magorům, jimž otrnulo. O to dál leze z hrobu i Goebbels. Horory o »ruské hrozbě«, opravňující ke každé ničemnosti. I horory o každém, kdo s nimi zkříží kordy. Jsou kopií teroru, kterým byl vláčen Edvard Beneš. Napřed jen z Berlína a henleinovských doupat. Pak i ze »sladké Francie a hrdého Albionu«. Zločinné spolčení s nacismem si žádalo dryáčnické alibi.

Báječný »konec dějin« krachuje. O to víc jeho »elity« dráždí zvrat po Hitlerově debaklu. Došlo na včasná varování Kominterny. Kapitál se nedopočítal řady svých vlád. Na lidštější kompromis musel přistoupit i v řadě zemí, kde neprohrál. Jen díky tomu unikal i velké krizi déle než kdy dřív. Jen co se urval ze všech řetězů, byla znovu pouze otázkou času. Lomcuje s páteří kapitalismu. Přežít ji může jen v ještě nelidštější podobě. To proto ty tuny jedu, prskané na poválečný obrat doleva. Průlom demokracie, podpořený drtivou většinou, ostouzí jako »ruskou totalitní expanzi«.

Jak vnímáte přijetí rezoluce z Evropského parlamentu ze dne 19. září 2019 o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy?

Je to nehorázná zhovadilost. Hrdiny sprostě uráží. Zločiny halí do mlhy. Nacismu zlomil vaz až Sovětský svaz. Předtím se Evropou procházel jako skalpel máslem. Od Varšavy až po La Manche. Za pouhých deset měsíců. S minimální újmou a gigantickými zisky. Čtyři pětiny všech ztrát utržil wehrmacht na východní frontě. Hitler byl milejší než Stalin i většině kapitálu, schovaného za liberální zaklínadla. Utopit pokrok v krvi měl i jeho jménem. »Appeasement« nebyl omylem jelimánků. Kryl záda vyhlazovací agresi, nemající obdoby. Vražedné monstrum, jež do ní vyrazilo, zplodily i miliardy dolarů a liber.

Moskva s Berlínem podepsala smlouvu o neútočení jako poslední. Až roky poté, co ji uzavřely Varšava, Londýn i jiné metropole. Teprve když padly všechny pochybnosti, že západní mocnosti o spojenectví proti nacismu nestojí. Smlouva, ostouzená jako »Pakt Ribbentrop-Molotov«, sehrála přesně opačnou roli, než jak ji komolí Evropský parlament. Byla prvním průlomem diplomacie, která do antihitlerovské koalice dokopala i mnichovské zrádce a Hitlerovy tiché komplice.

Myslíte si, že koncept nepodmíněného základního příjmu pomůže k návratu levice na výsluní?

Naším cílem jsou přece důstojná práce a odměna jako vymahatelné lidské právo. A ne blázinec, v jaký zdegeneroval starý Řím. Všem, pro něž neměl uplatnění, nabízel jen »chléb a hry«. Teď by to sice byl i salám bez kousku masa. A krváky už ne Koloseu, ale z televizní obrazovky. Co to má společného s naším emancipačním závazkem?

Celoevropským problémem levice je, že se snaží zabývat právem menšin. Nic proti tomu, ale levice, a to zejména ta autentická - antisystémová, se má zabývat zejména právy většiny, tedy právy zejména pracujících a proletariátu.

Levice brání každé legitimní právo, decimované kapitalismem. »Levice« žadoní o »pozitivní diskriminaci« uřvaných menšin. Těm přitom, až na pár banálních epizod, nikdo neubližuje. Nás jaktěživ nevolily. A nemají to ani v plánu. »Levice« se tím divadýlkem lísá »pražské kavárně«. Alibi za to, že vzdala boj za masové třídní i národní zájmy, si tím nepořídí. Ten švindl má žel ozvěny i z našich řad. Skoncovat s ním je nejvyšší čas. Kompromituje nás v očích spousty lidí, o jejichž důvěru nám musí jít.

Kapitalismus je v rekordní ekonomické krizi. Zákeřný virus ji jen dál hrotí. V jejích příčinách je však nevinně. Co o nich zaznělo jménem levice? Čím jiným se dá lidem lépe vysvětlit, proč jsme právě komunisty? Ti z nás, kdo to děláme, se vejdou na prsty jedné ruky.

Vinící krize mají i monopol na její »řešení«. Samoděržaví parazitní renty má ještě znásobit. A to málo, co zbylo z našich práv a svobod, vytunelovat ještě víc. Demokratické východisko, jež by jim křížilo cestu, se však nerýsuje ani v zárodku. Především v tom tkví dluh dnešní levice. A ne v hartusení proti »homofobii«. Tím spíš v zemi, jež homosexualitu přestala stíhat už před 60 lety. Jako první v celé Evropě.

Společnost je atomizovaná. Podmínky lidí jsou jiné ve městech a v malých obcích. I různé věkové kategorie mají v odlišných ekonomických situacích různé problémy. Některá témata jsou společná mnohým skupinám, některá ale jsou specifická… Jak znovu získat podporu? Hájit zájmy dolních 10 milionů nebo lidí práce?

Oporou komunistické levice je třídní sounáležitost. Tady však nastal velký paradox. Faktických proletářů je víc než kdy dřív. Těch, kdo se za ně mají sami, však rekordně málo. Má to i vážné objektivní příčiny. Ano, i v atomizaci pracovních kolektivů, jejichž společný zájem bil do očí. Ve stále příkřejších rozdílech mezi metropolemi a nemalou částí venkova. Tím méně přehledná je i mapa třídních zájmů a rozhraní. Společný zájem všech, koho už nic lepšího nečeká, je o to naléhavější. Rodí ho třídní válka velkokapitálu. Vede ji nejen proti »modrým«, ale i většině »bílých límečků«. »Třídní válka«, již »vedeme a vyhráváme«, jí říká i Warren Buffett. Do špičky globálních oligarchů patří už desítky let. Tím absurdnější je, pokud si stejnou optiku zakazuje levice. A klidně se podbízí i obskurnímu vkusu, pro nějž jsou Marx a jeho třídní drobnohled harampádím jen proto, že přišli na svět v předminulém století.

Tak žalostná ubohost už nám nesmí ubližovat. Levici polije živou vodou jen politika, jež bude v marxismu »doma«. Až se ho znovu zmocní na úrovni úchvatné katedrály poznání, a ne omšelých taháků ke zkoušce z »marxáku«. Jedině to lidem objeví jejich skutečný zájem. Především celou pravdou o žábě na prameni, která ho dusí. Spektrum, jehož se to týká, je širší než kdy dřív. Tím víc je i těch, komu pomůže už jen politika, komunistická se vším všudy. Doba jí vyráží naproti. V míře a tempem, nevídaných od poloviny 40. let. Zásadní obrat, po němž to volá, už nesnese odklad. Do voleb ho už nestihneme. Tím víc se do něj musíme pustit hned po nich.

Autor: 
Zbyšek Kupský
Zdroj: 
ihalo.cz