Zamyšlení nad stopami osvoboditelů Písecka

28. 9. 2017

Srdeční záležitost vs. profesionalita

Události roku 1945 zanechaly v naší zemi své stopy. Okres Písek není výjimkou. Najdeme u nás pietní místa, které válečné události připomínají. Jsou ve středu naší pozornosti (i když ne všech) zejména v květnových dnech. Pro některé je to „srdeční záležitostí“, profesionálové mají k dispozici zákon 122/2004Sb., který vysvětluje termíny, povinnosti státní správy a také je zavedena Centrální evidence válečných hrobů (CEVH). Pro účely tohoto zákona se válečným hrobem (VH) rozumí i pietní místa které v první řadě připomínají ony válečné události (pamětní desky, pomníky, památníky a symboly). V okrese v posledních letech několik pietních míst dokonce přibylo, a to zásluhou iniciativy spolku kamarádů americké 4. obrněné divize. Nahlédnutím do CEVH ale zjistíme, že žádná taková pietní místa v okrese teoreticky nejsou -  nejsou totiž evidována! Navíc je znepokojující i skutečnost, že nejsou evidovány některé hroby, v nichž spočívají ostatky těch, kteří svoji životní pouť u nás skončili. Proč asi?

stopy_osvoboditelu.png

Profesionálové státní správy třeba nemusí o všech válečných hrobech ani vědět (po 72 letech). Mimo zmíněného zákona pro ně asi existují různé metodiky, směrnic či vyhlášky, a takže v případech, kde např. pomník není kulturní památkou nebo se nenachází v památkově chráněném území, nemají s problematikou „válečných hrobů“ co do činění. Možná, že se organizují výběrová řízení na to, aby se stanovilo, co do CEVH zařadit. Snad se proboha nebere dogmaticky závěr pojednání „Osvobození“ zveřejněný na internetové stránce píseckých kamarádů 4. od: „Vše co se odehrálo a uskutečnilo po 23:01 SEČ dne 8. května 1945, nelze již nazvat osvobozením. V ten čas – byl již mír!“ Pak by ovšem v okrese skutečně nebyla nejen pietní místa, ale ani hroby s ostatky padlých vojáků včetně zemřelých po zranění, vedené jako „válečný hrob“. Shromažďování informací o válečných hrobech je podle portálu CEVH neukončený proces, do kterého se může zapojit každý zájemce o problematiku válečných hrobů. Tak doufejme v úspěšné pokračování příslušné evidence.    

mapka.jpg            

Vzhledem k uvedeným skutečnostem vznikla naprosto neprofesionálně prezentace, ve které jsou sebrány různé úlomky informací z našeho okresu. Může posloužit zájemcům, kteří se chtějí seznámit s tím, co u nás mohou najít. Je nazvaná „Stopy osvoboditelů 1945“. Je to jakýsi přehled i s uvedením evidenčního čísla pokud je objekt evidován v CEVH nebo poznámkou, že evidován není. Nehledejte logiku v tom, že něco je evidováno a něco ne. Nedá se to vysvětlit. Na ilustraci několik příkladů.

Na přístupech k Vltavě padl 9. května Ivan, pohřben v Olešné – hrob neevidován, 10. května padl v Podolsku Alexej – hrob evidován. V provizorních nemocnicích v místních školách postupně umírali na zranění vojáci, kteří byli později pohřbeni do společných hrobů. Ten v Miroticích evidován jako VH, v Mirovicích nikoliv. U Probulova je pohřben Semjon, jemuž byl osudný nevybuchlý granát při plavení koně. Jeho hrob VH není. V Krsicích šlápl na minu Nikolaj – ten se do evidence dostal, ale jen jako jeho pomníček. Hrob pod ním jako by tam nebyl. Do evidence se dostalo 5 vojáků, obětí autohavárie u Probulova, ovšem s poznámkou, že o VH nejde (logika?). Dva vojáci po autonehodě u Záhoří odpočívají ve společném hrobě, ten zase VH je. Další nepochopitelnosti pozorný čtenář objeví sám.

Pamětníci odcházejí, zůstávají jen vzpomínky. Čeho si všímat? Donedávna do našeho okresu patřil i Vranov (obec Dražíč), kde je pohřebiště 150 až 160 rudoarmějců z provizorního polního lazaretu. 20 až 30 z nich podlehlo hromadné otravě. Podle jedněch po požití otráveného alkoholu z vlakové cisterny, podle jiných po konzumaci otrávených německých konzerv. Z okolních vesnic sváželi obyvatelé denně mléko, které některé zachránilo. Co ale bylo příčinami skonu zbylých asi 120 dalších pohřbených? To zkoumat není tak zajímavé – asi zemřeli „normálně“. Zkusme se proto hlouběji zamyslet nad zanechanými stopami osvoboditelů vlastní hlavou. 

Uveřejněno také v Národním Osvobození  č. 18 / 2017

Autor: 
Ing. Stanislav Mundl
Zdroj: 
Vlastní